.v pusti

viem, ze pisem len o tom istom. o vlakoch, skole, rozmyslani a nicom. sme komplikovani. minimalne tak velmi, ako vsetky nase vztahy, sukromne prazdna a verejne slova. mam dalsiu skusku, nepokazeny priemer a tri a pol dna prazdnin. ucim sa, ako inak. a viem, za co by som to vymenila. za chvilku na luke s odkvitajucimi pupavami, za chvilku slobody od vsetkeho, co ma viaze, za cas na spomienky a pisanie sutaznej reflexie, na ktoru mam len ideu a formu a vobec nie cas. za pocuvanie hudby, autisticky jednej pesnicky, ktora vo mne hovori, na co nemam slov. za spolocnost ludi, ktori sa mi vyparili zo zivota, za nahodnych kamaratov, ktori boli len nahodou a boli len chvilku, za lasky nasich priatelov a trosky toho, co niekedy stalo za zivot. za malovanie, lasku, film v prazdnej sale, takej tmavej, ze skryje slzy, za sledovanie kvapiek dazda na sklenenych tabuliach, za dva kopceky zmrzliny a breh dunaja, za omsu na zamku, za lany slnecnic, za piesok, skaly, morske hviezdice a sukromne ruze, za ktore by sme boli zodpovedni. vymenila by som, ale nemam s kym. a uz vobec nie zaco. tocim sa ako na nekonecnom kolotoci, ktory nemam v moci zastavit. mozno raz pride cas, ked... ked si poskladame svet zo zapaliek a zlepime dohromady, ked ho prikryjeme rosou z hran dusi, co budu otupene laskou. ked budeme sice zlomeni, ale svoji, ked nebudeme naprazdno preglgat svoje slzy, lebo nebolo pre ne miesta skor, ked nam zastane nas sukromny cas, ked si urobime ciernobiele fotografie neviditelneho stastia, ked budeme mat vlastny casopriestor medzi tehlami, sklami a nami. ked si budeme navzajom rozpravat pribehy vlastnych minulosti a blizkych dusi, o japonskych divych ceresniach, medickej zahrade, spolocnych veceriach a krmeni kaciek, o letach na orave, o mrazivej priehrade, milovanom altottingu, lebo milovat mozno aj miesta majuce tajomstvo. ked by som ich vyrozpravala vsetky vo viere, ze ostanu skryte. ked budem ochotna byt oporou, vytvorit domov na miestach vobec na to nevyzerajucich, ked budem v teple zaspavat a vstavat na prve luce slnka tesiac sa na novy den. ked budem chciet hladiet do neba s niekym za chrbtom, ked budem milovat niekoho viac ako samotu, ked budem zit. a dychat. dovtedy zijem svoj plytky zivot, ked laskou po boku je samota a nocnym spolocnikom tma vysoko nad mestom. utopena v svojich beznadejach. tuziac pocuvat nieco strasne smutne, najlepsie po polsky, lebo polsko je taka zem. smutna. a nepocuvat ostatnych, znamych z donutenia, lebo skola, lebo svet, nahody a tusak zisku. odidem. a vratim sa. neviem, kolkokrat budem este vladat. hladajuc maleho princa, ktory veri v lasku.

+++

A vrátil se k lišce.„Sbohem...,“ řekl.„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

+++

niekedy niet koho si priputat, za koho byt zodpovedny.

precitam si maleho princa. znovu. a v anglictine. a budem ho hladat, pretoze verim, ze sa vratil.